Tohle nejsou nejlepší knihy roku 2024
A knižní tipy nejsou kulturní publicistika
Pokud je na kulturních rubrikách mainstreamových médií něco nesnesitelně únavného, je to jejich marná snaha zachytit zeitgeist a rychle tzv. pokrýt (moje oblíbené slovo z praxe) to, co se děje právě teď - protože zítra už to čtenáře nebude zajímat. Je to samozřejmě nesmysl, jak píše Kyle Chayka v blogpostu nazvaném The New Rules of Media, novostí je posedlý hlavně sám mediální průmysl. Čtenáře prostě jenom zajímá dobrý obsah.
Tahle informace se ale na porady většinou nedostane a v českém kontextu pak tohle pokrývání vede k tomu, že se všichni věnují těm stejným knihám a ještě o nich píšou tak, že je to k nerozeznání od vydavatelských anotací a bookstagramových blurbů.
Pokud tedy hledáte další text, který vám doporučí Marka Torčíka, Dorotu Ambrožovou, Sally Rooney, Annie Ernaux nebo Nezvala a jeho syna, určitě víte, kam se obrátit. Kamkoliv.
Já za sebe předkládám jenom velmi asociativní řetězec knih, které mě letos vytrhly z letargie. Některé jsou staré sto let, některé třicet let, některé jsou loňské a některé letošní.
Toto není pokrytí.
Psát o doomscrollingu je hodně zrádné, většina autorů se tak radši nenápadně tváří, že z jejich světů z nějakého důvodu vypadly smartphony. V knize Worry od Alexandry Tanner ale jsou: a na displeji rolují mormonské influencerky. Worry je sevřené existenciální universum, v jehož středu stojí dvě sestry, jeden pes se vzteklinou, pokus o sebevraždu, konspirační teorie a gig economy jako východisko života v Brooklynu roku 2019. A samozřejmě zmíněné smartphony. Alexandra Tanner sice není Patricia Lockwood, ale OLED displej dokáže do papírové stránky překlopit velmi zručně.
Je tu samozřejmě problém - živě si pamatuju, že po vydání Beautiful World, Where Are You spousta lidí Sally Rooney vyčítala, že je její kniha hloupá, protože postavy v ní říkají hlouposti. Kdyby tihle lidé (kteří v recenzích vypočítávali, kde přesně postava udělala něco nesnesitelného a vyvozovali z toho, že je sama kniha nesnesitelná) četli Alexandru Tanner, možná by to byla jejich poslední kniha.
Je to nepříjemné, ale zábavné. Nikdy bych neřekl, že provokativní (protože provokace je jeden z nejméně zajímavých způsobů, jak udělat cokoliv), ale rozhodně umí Worry u čtenáře vygenerovat unikátní emoce. Další letošní text, u kterého jsem měl pocit, že říká něco o současnosti a zároveň to nebyla jeho hlavní kvalita: Eliza Barry Callahan - The Hearing Test.
David Markson pro mě byl největší (starý) objev posledních let a Joe Brainard uměl udělat něco podobného - jeho kniha I Remember je přísně konceptuální (každá věta začíná právě tímhle souslovím a přispívá tak k nepravidelnému obrazu jeho vlastního života), zároveň je ale hodně emočně nabitá a svou zdánlivou nahodilostí v něčem dojemná. Sheila Heti a její letošní Alphabetic Diaries funguje podobně, i když metoda se liší. Ve světě řízeném příběhem (a snahou vnést příběh i do nahodilých životních sekvencí) je vždycky osvěžující číst knihu, ve které každá věta funguje samostatně, nevztahuje se k předchozí a ani k následující a přesto na konci vytvoří propojené textové mycelium.
Travis Jeppesen ve své knize Špatné psaní (překlad Jana Hlávková, Centrum pro současné umění Praha + Cena Věry Jirousové 2023) mluví o konceptuálním psaní velmi čerstvým způsobem (a začíná samozřejmě krásnou kapitolou o Gertrude Stein), útočí na Kennetha Goldsmithe (nejsem žádný anarchista, ale může vůbec radikální experimentální básník vystupovat v Bílém domě?) a jeho horké úchopy na téma umělecké kritiky jsou v současné zdevastované kraijně kulturního psaní velmi potřebné.
Automaticky miluju cokoliv, co dokáže popudit Ondřeje Horáka, který Tereze Semotamové hned v prvních větách recenze na Radikální potřeby (tu si najděte sami) vyčítá, že nepíše o koncentračních táborech a válkách v zákopech, ale jenom o sobě.
Jako dlouholetý fanoušek Knausgårda tuhle strategii samozřejmě schvaluju, právě v okamžiku, kdy se autorka rozhodne popsat výsek vlastního života, se totiž doopravdy ukáže, jestli umí psát, nebo jestli je jenom namotávačkou narativů, jejichž grafy si předtím načrtne na nástěnku jako Svěrák.
Nemyslím si, že by autenticita byla nějaká zásadní hodnota, ostatně i u Knausgårda daleko víc cením (podceňovanou) formu, flow textu, schopnost zazoomovat na detail. A tohle umí i Tereza Semotamová. Nezajímají mě pikanterie ze života kohokoliv, nechci, aby mě podobné texty šokovaly a už vůbec by mě nenapadlo ptát se autorky, co všechno je v knize pravda a co je lež. Zajímá mě jenom text - a tenhle mi z těch letošních českých utkvěl asi nejvíc.
Po dočtení Édouarda Louise (a po jeho loňské přednášce ve Francouzském institutu) jsem ho nepřestal mít rád, ale došel jsem k tomu, že kdyby nepsal beletrii, ale pořádal veřejná vystoupení, natáčel podcasty a šířil svoje myšlenky jakýmkoliv jiným způsobem, asi by se nic moc nestalo. Sám ostatně opakovaně říká, že literatura je pro něj jenom nástrojem a z jeho psaní je tahle pragmatičnost občas docela cítit.
Současná diskuze o autofikci, na jejímž začátku často stojí právě Édouard Louis, mě ale zavedla hlouběji do minulosti - a z ní mi letos na povrch vyplul třeba Hervé Guibert, který ve své knize To The Friend Who Did Not Save My Life (1990, překlad do angličtiny 1993) pomocí přesných fragmentů popsal nejen smrt svého přítele Michela Foucaulta, ale především svoji vlastní: kniha vyšla jenom rok předtím, než sám zemřel na HIV.
Metatextem k À l'ami qui ne m'a pas sauvé la vie je deníková kniha Kate Zambreno nazvaná To Write as If Already Dead, ve které Zambreno zachycuje svoji marnou snahu napsat studii o Guibertovi a pomocí textových záblesků mluví třeba i o vlastním těhotenství.
A abych dostál úvodu postu, nejvíc se mnou letos zatřásl jasnovidec Robert Walser (1878 - 1956), ultimátní literární outsider, alpský chodec, halucinující nepřítel velkých dramatických oblouků a sběratel každodenních detailů. Upozornili mě na něj Sebald, Bernhard i Kate Zambreno, spousta jeho knih vyšla v nakladatelství Opus ve skvělých překladech Radovana Charváta, zásadní úlohu v otevření jeho textů pro mě ale sehrála jeho překladatelka do angličtiny Susan Bernofsky, která svoje životní dílo završila velmi emocionálně hlubokou a zároveň obsesivně vyrešeršovanou biografií Clairvoyant of The Small: The Life of Robert Walser. Walser je samostatný svět a jeho čtení je celoživotní projekt.
steincore 2024:
Linda Boström Knausgård - Welcome to America
Joe Brainard - I Remember
Vinciane Despret - Autobiografie chobotnice a jiné anticipační příběhy
Kristina Lániková - Puma M
Marie Darrieussecq - Sleepless: A Memoir of Insomnia
Jonas Eika - Post Solis
Susan Bernofsky - Clairvoyant of the Small: The Life of Robert Walser
Robert Walser - Procházka
Robert Walser - Sourozenci Tannerovi
Travis Jeppesen - Špatné psaní
Yoko Tawada - Vzpomínky ledního medvěda
Hervé Guibert - To The Friend Who Did Not Save My Life
A. V. Marraccini - We The Parasites
Heike Geissler - Seasonal Associate
Nadia Terranova - Farewell, Ghosts
Sofia Samatar - Opacities: On Writing and the Writing Life
Sofia Samatar + Kate Zambreno - Tone
Kate Zambreno - Book of Mutter
Kate Zambreno - To Write As If Already Dead
Alexandra Tanner - Worry
Ben Lerner - 10:04
Tereza Semotamová - Radikální potřeby
Karl Ove Knausgård - Boyhood Island
Karl Ove Knausgård - Dancing In The Dark
Eliza Barry Callahan - The Hearing Test
Sheila Heti - Alphabetic Diaries
Cover: Joe Brainard, Untitled (Still Life), 1968