Wittgenstein's Mistress, kurátorka světa

Malířka Kate jako jediná přežije nespecifikovanou globální katastrofu a má tak celou planetu pro sebe: všem autům se ve stejném okamžiku vypnuly motory, jejich řidičky zmizely, Kate může nasednout za jakýkoliv volant, vydat se kamkoliv a dělat tam cokoliv. Zpočátku s neexistujícím lidstvem komunikuje. Přespává v muzeích a před jejich vchody zatlouká cedule: tady bydlí člověk. Někdo tady žije. Pak už nedělá ani to. Přestane se oblékat, menstruuje za chůze a krev jí po stehnech stéká až na chodník.

Je kurátorkou světa. V Římě objeví Volkswagen naložený tenisovými míčky, zaparkuje jej u kostela Trinità dei Monti, otevře zadní dveře, všechny míčky pustí dolů ze Španělského schodiště a sleduje, kdy se homogenní žlutá kupa rozvětví a jako cévní soustava proroste ulicemi starého města. Některé z nich se dokutálí až k domu, kde v únoru 1821 zemřel John Keats na tuberkulózu.

Po cestě do Mexika pije vodu z Rio Grande.

Jak to asi vypadá u petrohradské Ermitáže? Plameny už nejsou vidět, ale záře ještě pořád prosvítá oblaky.

V Metropolitním muzeu malou pistolí prostřeluje střešní okna, aby se dým z ohniště, které večer založí, nehromadil ve výstavních sálech, kam místo zničených maleb Willema de Kooninga pověsila vlastní obrazy.

Bydlí i v Louvru. V amsterdamském Rijksmuseu rozštípe a spálí rám Noční hlídky, aby se zahřála. Chodí do všech muzeí světa a dloubá prstem do mumií, aby zjistila, jestli nejsou vycpané básněmi od Sapfó.

Postupně posbírá sedmnáct budíků. Když dojede do malého města Corinth na severu Mississippi a zaparkuje jedno ze svých aut na malé lávce, všechny budíky nařídí na stejný čas a ve stejný čas je taky zvonící vyháže do potoka.

Z okna na protější straně místnosti mě probouzí růžovoprstý úsvit, říká Kate, když na motorovém člunu mapuje ostrovy v Egejském moři a pátrá po Heleně Trojské.

Dnes už by mu bylo dvacet let, byl by na nejlepší cestě stát se cizincem, říká Kate o svém synovi Lucienovi a marně se snaží vybavit si cestu k jeho hrobu.

Minulost je vždy menší, než člověk věří.

Planeta je mrtvá, Kate má ale pocit, že v římském Koloseu zahlédla živou kočku. Naplní si auto konzervami z blízkého supermarketu a postupně je otevřené skládá do hlediště Kolosea tak dlouho, dokud na místě každého diváka neleží jedna plechovka kočičího žrádla. Kočka ale nikdy nepřijde, tak ji Kate alespoň pojmenuje: je to Nero, Herodes, Julius Caesar, Pilát Pontský.

---

Kate je skutečně kurátorkou světa ("moje hlava je jako muzeum"). Jak se román odvíjí, Kate přestává popisovat vnější svět umrtvený nepojmenovanou apokalypsou a přesouvá se do vlastní mysli, která je zasmyčkovaná, potrhaná, někdy jako zalitá betonem, jindy spíš levitující v šedé mlze, ale vždy obtížně proniknutelná, repetitivní a hypnotická. Věty se zkracují a cyklí, až nakonec každá stojí sama o sobě, nenavazuje na předchozí větu, ale občas odrazí myšlenku, která poprvé zazněla před desítkami stran. Je to simulace asociativního myšlení v reálném čase, zapomínání, rozpadání témat před dořeknutím, vzpomínání.

Kate je jako chodící katalog drobných detailů, které během života nastřádala. Jak vypadá rodný dům Šostakoviče. Kdo byl Tizianův učitel. Kolik dlužil Vermeer v místní pekárně v Delftu. Viděl někdy Leonardo opravdový sníh? Jak Gertrude Stein vzpomínala na svoje první setkání s Picassem?

Mikroklima jednoho odstavce ovlivňuje mikroklima v odstavci posazeném na opačném pólu knihy.

A je čím dál zjevnější, že Kate nezůstala sama na světě, ale sama ve svojí hlavě.

David Foster Wallace označil Wittgenstein's Mistress za nejlepší americký román o lidské samotě a to je samozřejmě jeho hlavní téma: u Wittgenstein's Mistress to ale nekončí. David Markson, který román poprvé vydal v roce 1988 poté, co byl odmítnut čtyřiapadesáti různými nakladateli, se touhle knihou rozloučil s (více méně) standardní narativní formou a až do své smrti v roce 2010 experimentoval s postupným opouštěním beletristických pravidel.

Tetralogie Reader's Block (1996), This Is Not A Novel (2001), Vanishing Point (2004) a The Last Novel (2007), kvůli způsobu vzniku souhrnně označovaná jako The Notecard Quartet, rezignuje na příběh, popis prostředí a dialogy a místo toho mluví jazykem hypnoticky provázaných a kolébavých asociací. Je to myšlenková mapa různých způsobů smrtí a drobných detailů ze životů malířů, skladatelů, spisovatelů nebo filozofů, mezi kterými občas nenápadně probleskne i sám Autor.

David Markson jako by se v poslední dekádě svého života sám proměnil v Kate a pohyboval se jenom ve své paměti.

Jeho pozdní knihy, ale i dopisy, které si s ním vyměňovala spisovatelka Laura Sims, se ale vždy obracejí k Wittgenstein's Mistress. Minulost je sice menší, než člověk věří, ale Markson ve Wittgenstein’s Mistress vystavěl model budoucnosti.

Do you read on the subway? Or just stare into space, lovesick?

I feel better after I type to you.