Iphgenia Baal a jak ukrást psychogeografii privilegovaným instagramerům
Londýnská spisovatelka Iphgenia Baal je Man Hating Psycho a svoji sbírku Man Hating Psycho (Influx Press, 2021) otevírá whatsappovou povídkou Change :). Tady jsou jména všech postav: Red Ed. Vegan Veritas. Lowercase Guy. Marshmellow Man. GlitterSparklePuss. Random Idiot. Lollipop Princess. Eve Stop HS2. Yors Tru Lee. Piotr El Gryko. Name is a Country. Muchos Muchos Marley. Yuliana Not Juliana. Kareema Gopta. iHole. Kristy 'Power-Ballad' Turlington. Jess. Lil Kikko. Tech Bro. Butt Smasher. Liam. lotusoftheskies. Jody. Paul. Anna Lisa. Guen Benedetto. Anita Sixsmith. Chazzy ChaChing. Star O'Reilly. EnglishTwerkingClass. TrustMeLondon.
Sociální sítě jsou opium lidstva, ale představa, že konzumace vysokého umění nás od tohoto opia ochrání a literatura poskytne útočiště před lidskou tupostí, je daleko nebezpečnější droga. Man Hating Psycho není útěk od toxicity, ale spíš návod, jak tuhle toxificitu dešifrovat a naučit se v ní s jistotou pohybovat. Mentální parkour, ale taky antieskapismus. Při čtení Man Hating Psycho si nikdo neodpočine od kulometné kadence twitterových miniatur, nejsem si už ale jistý, jestli to někdo vůbec potřebuje. Twitter je literatura, Man Hating Psycho taky a přestože má spousta lidí pocit, že udělala civilizace chybu, když umožnila všem psát všechno, ve světě Iphgenie Baal si to nikdo nemyslí.
Baal samozřejmě žije na internetu, stejně jako my všichni ostatní. Mechanismy internetové komunikace se tak automaticky propíjejí do jejího psaní, zůstávají ale jenom nástrojem. Man Hating Psycho je kniha o identitě, privilegiích, interpretaci každodennosti kolem nás a jako taková nemůže mluvit jiným jazykem než globalizovaným síťovým esperantem. Věty Iphgenie Baal nefungují jako stavební kameny imaginárního (a v něčem tedy vždy lepšího světa), ale spíš jako mapa toho existujícího.
Na každém kroku (a jsou to opravdu kroky, jenom dost připomínají scrolování) se tak potkáme s něčím důvěrně známým, přesto často trochu pokrouceným.
Povídka Pain In The Neck: jeji protagonistka má odejít na párty a přestože se tenhle večírek odehrává jenom pár kilometrů od jejího bytu, projde si pro jistotu celou cestu na Google Street View, aby se připravila na to, co ji může potkat. V tomhle malém technologickém gestu je další prvek antieskapismu: dost lidí používá Google Street View k osamělým procházkám po místech, kam se nejspíš nikdy v životě nedostanou. Měl jsem jednu spolupracovnici, která v práci místo obědových přestávek pravidelně pochodovala po Bogotě a zkoumala prašné cesty malých vesnic v Ghaně. Postavy v Man Hating Psycho tohle nikdy nedělají, nikam neutíkají.
Man Hating Psycho je psychogeografie, kdyby se tohohle myšlenkového konceptu nechopili úhlední a nudní procházkáři, kteří prostě jenom chodí po práci ven a fotí na Instagram odpadkový koš, zeď a keř. Iphgenia Baal je opravdová navigátorka, která přirozeně mísí digitální a fyzický svět, umí vyložit cestu instagramovým feedem podobně zaujatě, jako se v devatenáctém století líčily námořní cesty (tohle má společné s Jordanem Castrem) a dokáže vzápětí zinscenovat organický přechod do ulice, uchopit ji, převrátit vzhůru nohama, popsat všechny zvuky, vůně, barvy, materiály.
V povídce Married To The Streets to Iphgenia Baal sama pojmenovává: svému přístupu (nebo přístupu protagonistky povídky) říká obrácená psychogeografie. Místo aby vdechovala život všem neživotným londýnským cihlám, Londýn sám si ji bere a dělá z ní něco, co se městu hodí. A je to obrácená psychogeografie napuštěná třídním, rasovým i politickým myšlením, nemůže být nikdy redukovaná na estetickou kratochvíli. Baal v autofikční povídce mluví o tom, že v osmdesátých letech byly ulice Londýna paradoxně inkluzivnější a tolerantnější než teď. Píše o proměnách osobního i institucionálního rasismu. A jako jeden z prvních slyšitelných literárních hlasů mluví o tragédii věžáku Grenfell Tower, při jehož požáru zemřelo kvůli zanedbanému zabezpečení 72 lidí, samozřejmě ze sociálně slabých a vyloučených rodin.
V téhle povídce Iphgenia Baal nepřekvapivě asi nejméně experimentuje, emoce jsou tady tak roztažené na všechny strany, že nezbývá moc prostoru pro jakékoliv nestandardní strategie. Příběh Londýňanky (a ženy černé barvy pleti), která pozoruje požár Grenfell Tower jenom na internetovém streamu, protože je zrovna na druhém konci světa a cítí se tak odříznutá od své komunity, je vyprávěný jenom rytmem, dynamikou, slovníkem horizontálních ulic a vertikálních věží.
Největší štěstí pro současnou britskou literaturu: že mají privilegovaní bílí autoři dost sebereflexe na to, aby o požáru Grenfell Tower nic nepsali
Největší štěstí pro současnou britskou literaturu: Iphgenia Baal
A na závěr: infikovat literaturu hudbou je vždycky ta nejjednodušší cesta, protože hudba umí předat emoce i emočně úplně zploštělým lidem. Proto Murakami v každé druhé scéně popisuje, co jeho melancholický hrdina zrovna poslouchá, když si ve svém opuštěném tokijském bytě připravuje lehkou večeři. Jako bychom tam byli s ním (nechceme tam být s ním). Iphgenia Baal tohle nedělá, přestože přistupuje k Londýnu s podobnou autenticitou, s jakou jej obývají grimové rapperky a elektronické producentky.
Nepište o tom, co lidé poslouchají. Pište o tom, co lidé opravdu cítí.