Jordan Castro, cancel Eric Clapton, defekace a smrt
Otevřel jsem laptop, položil prst na senzor otisku prstů a přede mnou se objevil geometricky přesný a přesto něžný světlemodrý obraz od Agnes Martin. V pravém horním rohu displeje svítila ikonka baterky nabité přesně do poloviny kapacity. Na ploše byla jediná složka: hned mě trochu rozčílilo, že se modrý odstín složky odchyluje od odstínu obrazu Agnes Martin. Na první pohled byly barvy skoro stejné, ale Agnes Martin zjevně uměla najít takový druh modré, kterou vývojáři v Silicon Valley ve svých digitálních paletách vůbec neměli. Navrhují se Macbooky v Silicon Valley? Seděl jsem v kuchyni, zprava skrz otevřené okno proudil večerní vzduch napuštěný asfaltem a když jsem se otočil, všimnul jsem si, že reflektory, kterými bývá nasvícený protější dům, ještě pořád svítí. Znamenalo to, že ještě nebylo jedenáct večer. Tehdy je totiž načasovaný automat vypínal, aby lidem v okolních domech do spánku nepronikalo objemné světlo ve tvaru velkého žlutého obdelníku.
V okně ve čtvrtém patře se tentokrát nesvítilo. Často v něm šlo pozorovat muže, který uspal svoje dítě a v okamžiku, kdy spalo (a jeho utahaná žena pravděpodobně spala taky), sednul si na židli přímo u okna, nasadil si sluchátka a začal hrát na elektrickou kytaru, do jejíhož těla zakroucený kabel od sluchátek směřoval. Nikdy nevypadal, že by tenhle rituál zásadně prožíval, bylo to pro něj spíš něco jako čištění zubů. Proto ho asi nijak zvlášť netrápilo, že na to dnes večer nenašel čas. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co asi hraje, ale obecně vypadá na celkem slušného člověka, takže mám všechny důvody věřit tomu, že i ta hudba bude slušná. Žádný Eric Clapton a pravděpodobně ani žádný jiný rasista.
Tenhle člověk Claptona určitě nemůže vystát, stejně jako ho nemůžu vystát já. Je ostatně dost možné, že Claptona nemůže vystát nikdo v naší ulici. Aspoň tak si to představuju: pokaždé, když se sem někdo chce přestěhovat, předstoupí před lidovou komisi a ta mu položí jasnou otázku. Máte rád Erica Claptona? Ano, ne, vítejte v naší ulici, vypadněte někam jinam. Každý slušný člověk řekne ne. Chtěl bych té komisi předsedat.
Jordan Castro: The Novelist moodboard:
Thomas Bernhard, kdyby se mohl hádat na Twitteru, Twitter by neměl žádné omezení počtu znaků a nebyl by na něm nikdo jiný než právě Thomas Bernhard.
Patricia Lockwood, ale místo dítěte je tady pes, internet se zmenšil a zmenšila se i celá kniha: až na závěrečnou pasáž se v ní nechodí, jenom sedí, buď u počítače, nebo na záchodové míse.
James Joyce, kmotr veškerého psaní o defekaci.
"Škubnutím utrhl půl odměněné povídky a vytřel se jí. Potom si vytáhl kalhoty, připjal šle a zapjal knoflíky." (James Joyce, Odysseus, překlad Aloys Skoumal, Argo 2012).
Joyce se s vytíráním popasoval v jedné větě, Jordan Castro tento popis jednoho zápasu dokázal zručně roztáhnout na několik stran. Není divu, že na Twitteru vznikla iniciativa "Složme se Castrovi na bidet."
Maël Renouard ve své knize Fragments of an Infinite Memory píše, že internet nám dal víc vzpomínek, než kdybychom žili tisíc let. Přitažlivost Jordana Castra není v tom, že vypráví příběh, ale že nám do mozku implementuje svoji vlastní vzpomínku tak zručně, až máme za chvíli pocit, jako kdyby byla opravdu naše. The Novelist je autofikce (sice maskovaná, protože postava Jordana Castra není shodná s vypravěčem a vystupuje v knize jako někdo třetí, což ale nejspíš není nic jiného než jenom docela sofistikovaně vyrobená metahra), daleko víc je to ale novela o mechanismech jazyka. Castro je obsesivně detailní, každou svoji myšlenku jako by zvětšoval obří mentální lupou a obracel ze všech stran, přitom dost zručně pracuje s rytmem a především díky rytmu dokáže při čtení vyvolávat opojení. Vůbec k tomu není potřeba příběh. To má přidanou vrstvu: míra popisnosti některých každodenních detailů je tak vysoká, až občas celý text překlápí do absurdní komedie. U Castra není možné se nesmát.
Vypravěč, který během celé knihy bojuje s vlastní neschopností začít pracovat na románu a místo toho detailně rozebírá různé druhy přípravy kávy, vzpomíná na své spolužáky a samozřejmě se i intenzivně věnuje zmíněné defekaci, dostane v druhé polovině knihy fixní ideu a začne o svém románu mluvit jako o reakci na Mýcení Thomase Bernharda. Bernhard, proslulý jako jeden z největších spisovatelských haterů dvacátého století, si samozřejmě utahoval ze všeho, nejčastěji z rakouské národní povahy, maloměšťáctví a snobismu. A Jordan Castro v tom, alespoň oklikou, pokračuje: v detailně popsané prokrastinaci a samomluvě, ve které se snaží přesvědčit sám sebe, že svůj román skutečně napíše, rube do všech spisovatelských stereotypů, dělá si legraci z blbečků v saku, kteří jsou přesvědčení o tom, že jejich životním úkolem je přihodit na babylónský stoh knih taky svůj kus.
Castro ale vyčaruje opravdu krásnou knihu až v okamžiku, kdy si uvědomí, že vlastně žádnou knihu psát nemusí. A stane se spisovatelem až v okamžiku, kdy mu dojde, že bude nejlepší, když spisovatelem nebude. Každodennost je u Castra nasvícená tak intenzivně, že během krátké novely provede čtenáře několika emočními rollercoastery. Jakýkoliv výraznější příběh by pobývání v prostoru knihy jenom narušil.
Jenny Hval v knize Girls Against God říká, že "psaní musí být místo, místo k setkávání, místo, kde potkáme někoho jiného než Boha." Jordan Castro vystavěl místo, kde můžete potkat svoje nejbližší.
Protože čím lépe někoho znáte, tím banálnější věci od něj slýcháváte a tím raději je posloucháte.
Když už nemůžu číst, dívám se na nekonečný youtubový seriál Near Death Captured, což jsou kompilace okamžiků, při kterých lidé málem přišli o život. Tady je deset posledních skorosmrtí, které jsem viděl v přestávkách mezi čtením Jordana Castra:
1) Člověk skáče z paneláku v zasněžené krajině a dlouho to vypadá, že se mu neotevře padák. Nakonec se otevře.
2) Záchranářský vrtulník převáží zraněného na laně, lano se utrhne, zraněný spadne do moře, ale za chvíli se vynoří.
3) Rybáře na vratké loďce uprostřed kalné řeky málem sežere aligátor.
4) Další neotevřený padák. Tentokrát musí s jeho otevřením pomoct druhý parašutista během volného pádu.
5) Dva lidé postávají v garáží, jeden z nich se opře o přímotop a vzplanou mu záda.
6) Dva motorkáři jedou vedle sebe, v jednom okamžiku se v plné rychlosti jejich motorky málem dotknou, ale nestane se to.
7) Přistávajícímu parašutistovi se do padáku zamotají dráty elektrického vedení.
8) Muže v bílé košili málem smete přívalová vlna při povodni, zoufale se drží pouliční lampy, pak mu další muž hodí provaz a tím jej zachrání.
9) Cyklista jede příliš blízko krajnice, najede na nerovnost a spadne z kola. Za ním jedoucí auto se mu stihne vyhnout.
10) Návštěvník ZOO se naklání moc blízko k výběhu orangutana, ten ho chytí za nohu a vší silou jej tahá dovnitř klece. To se mu ale nepovede.