Potkává své dítě jako hnědého ukřičeného ptáčka (Vanessa Onwuemezi)
Povídková sbírka Dark Neighbourhood (česky v překladu Romana Jakubčíka pod názvem Temné končiny vydalo nakladatelství Incipit v roce 2022, doprovodné ilustrace Tereza Lochmann) začíná výčtem (jedna láhev vody / nespárované náušnice / dvě inzulinová pera / struhadlo na citrónovou kůru / čtvrt litru krve), pokračuje dvěma slovy přenesenými do textu z povídky Julia Cortázara a přenáší čtenáře z pouště do půlnoční zóny oceánů a přes platany na zahradě k liminálním místům: okrajům dálnic, recepcím, hotelovým chodbám, knihovnám.
A všechny povídky jsou tu hypertextově propojené, dají se otagovat, navzájem kombinovat, lze mezi nimi asociačně přecházet. Věta Vanessy Onwuemezi nemusí být jenom stavební materiál, ale i samostatně stojící jednotka, která sice vyzařuje vnitřní tenzi a ovlivňuje tak vše, co stojí za ní i před ní, ale může být z hmoty ostatních vět vytržena. Pořád bude fungovat:
Potkává své dítě jako hnědého ukřičeného ptáčka vysoko ve větvích, s nehtíky na nohou přerostlými v ptačí pařátky.
Každá z postav každé ze sedmi povídek může v této větě pobývat, protože každá pobývá především ve vlastních vzpomínkách a lebka každé z nich je ohraničená myšlenkou.
Každá z postav každé ze sedmi povídek je také jazykem definována: definována tím, že jí byl jazyk odebrán a ona si musí stvořit vlastní. Uklízečka jménem Kuba, pokojská v hotelu růžovém jako pokousaný vnitřek jejích úst, drhne ze stěny skvrnu od kávy, proniká do každodennosti uklízečských odborů, s matkou mluví španělsky, s nadřízenými anglicky, přichází z Anglie, ale pochází z Kuby, alespoň to tvrdí. Odložila svoje dítě v porodnici, zabalila ho do tašky. Jeho usedavý křik uslyšela už po deseti metrech. Subdodavatelé jsou tyrani.
Jazyk se tu rodí na každém místě: Vanessa Onwuemezi cíleně zvětšuje mezery mezi slovy, mluví o tom, že je podoba jejího psaní zpětně utvářena hlasitým čtením: při něm si uvědomila, že potřebuje v rytmizovaném textu jiný druh pomlky, než poskytuje běžná mezera nebo čárka mezi slovy. Interpunkční znaménka občas ukrývá do závorek, v závorce občas promlouvá ke čtenáři. Text opouští odstavce a formuje se do odřádkovaných veršů.
A v každém místě konstrukce chybí jeden opěrný bod: vidíme otlučené lidstvo štosující se u brány ve světě, kde pulzující světlomety vytěsňují měsíc, déšť se lepí jako plivanec, sukovité kořeny prorůstají asfaltem, všichni hledí jen do vlastních očí. Ale nevíme, kdy se to děje a nevíme ani, co se stane, až lidé bránou projdou.
Nebo chybí pohyb: vypravěč cestuje do Rena, chce si vyzvednout věci od své bývalé ženy, po cestě havaruje na motorce, Blondýna jej najde ležet u cesty a zachrání ho, sama později dostane jméno (Uršula), ještě později, když se v příběhu znovu objeví, dostane i povolání (prostitutka), pracuje v hotelu, který vypadá spíš jako něčí byt. Nikdo se ale nepohne ani o metr. Prostor obou postav je přesně odkrokovaný a na horizontu roste neviditelná zeď.
A občas není vůbec zjevné, čí hlas zrovna následujeme: angličtina umožňuje Vanesse Onwuemezi cíleně ignorovat gender do takové míry, že o něm rozhodují sami čtenáři. V titulní povídce mluví vypravěč*ka v ich-formě, překladatel Roman Jakubčík (jehož převedení do češtiny je empatické a vzhledem k formální ambicióznosti původního textu i dostatečně kreativní) zvolil za protagonistu muže. Ale nemuselo to tak být: nic tomu nenapovídá. Rozpouštění hlasu a nalézání toho nového se projevuje i v těchto okamžicích.
Otče, táto, malé už vyrostl druhý zoubek, tak ať jsi v obraze. Vždycky jsi měl rád čísla, počty: počítal jsi lodě na obzoru, schody do bazénu, netopýry na nebi, můry umlácené na okenním parapetu.
Všechno je tady hraniční, na hranici celá kniha vyrostla a každá její část se kdykoliv může překlopit na jednu, nebo na druhou stranu. Obě strany se ale navíc kontinuálně mění: někdy ani není zjevné, kam přistane člověk, který zrovna začal padat.