Nebe má barvu počítačů (Sheila Heti)

Claire mi řekla, že bych měla psát každý den. Kdyby byl můj osobní život stabilnější, mohla bych psát dobrodružněji a nepředvídatelněji. Claire mi řekla, že to největší, čeho může člověk dosáhnout, je napsat román. Spisovatelka je člověk pod hvězdami, člověk ve vesmíru, který o celém vesmíru píše. Psát rukou. Když jsem byla malá, jediné, co jsem chtěla celé dny dělat, bylo psát: sedět na jednom místě, donekonečna psát knihy a nestarat se o nic jiného. Stačilo by mi napsat jeden dobrý příběh, něco jako je Frankenstein, jenom jednou. Když už se konečně dostanu k počítači, abych začala psát, jsem tak vyčerpaná, že zvládám jenom odpovídat na emaily. Nezapomínejte psát, i když to nikam nevede. Podle Hanifa musí dobrý spisovatel vnímat svoje kořeny, musí být vždy blízko domova. Včera jsem se donutila napsat pět tisíc slov: byla jsem ráda, že jsem sama sobě ukázala, že to zvládnu. Nezapomínejte psát, i když to nikdo nikdy nepublikuje. Nekontrolujte ráno emaily, nevěnujte se žádné jiné práci, jenom pište. Hanif souhlasil s tím, že spisovatel musí dokončit všechno, co začne, jinak se nic nenaučí. Budu muset napsat něco, co se bude prodávat. Ať je vaše práce vaším jediným hlasem. Přestat usilovat o granty: psát jenom do amerických časopisů. Lemons říkal, že Claire neumí s lidmi mluvit normálně a to je taky důvod, proč neumí napsat dialog. Příliš unavená na to, abych psala. Ani nevím, jestli teď chci psát další román, psát třetí knihu, věnovat se projektům, které nikam nevedou, odstěhovat se z města, odstěhovat se z města na půl roku, nebo na podzim zůstat s ním. Psát o lidech pomalu, protože lidé se pohybují pomalu. Chci prostě jen napsat další knihu. Nechme spisovatele psát romány. Ty dny, kdy nechci psát, kdy mi moje pocity zabraňují psát a kdy rozhodně nemám v plánu psát: to jsou přesně ty dny, kdy bych psát měla. Jestli chci psát, musím se od té oslnivé záře spíš vzdalovat, ne se k ní přibližovat. Nebe má barvu počítačů. Napište knihu, kterou — když má žena před sebou třináctihodinovou cestu vlakem do města, do kterého ani nejspíš jet nechce, má tam být s někým, s kým možná ani být nechce, na Nový rok utíká z manželství, je nervózní, že k sobě nového muže přilákala příliš dychtivě, poslouchá u toho mixtape od exmanžela, která je tak srdcedvoucí, že konečně chápe, co její bývalý muž celou dobu cítil a o čem přemýšlel, a bolí ji srdce a možná se k němu někdy vrátí, ale zatím ještě ne a tahle ztracenost — ten pocit, že chce, aby někdo uchopil její srdce do rukou a položil ho do misky plné teplé krve a namáčel ho v té teplé krvi a jemně ho omyl, vyleštil ho jako perlu aby bylo silnější, lesklejší, připravené na uložení zpátky do rakve jejího hrudníku, aby mohla vystoupit z vlaku jako někdo, koho dobře vychovali, kdo byl milován a kdo se může upřímně podívat do očí sám sobě a kdo se může upřímně podívat do očí všem, aby jí všichni rozuměli a ona rozuměla jim, jako čerstvý déšť a náhlý rozkvět — napište knihu, kterou by si tahle žena vybrala.

(Výchozím materiálem Alphabetic Diaries jsou její vlastní deníky, ze kterých Sheila Heti vybrala vhodné věty, zbavila je chronologičnosti a sestavila je abecedně. Tenhle příspěvek pokračuje dalším krokem: ze záznamů vybírá věty, které se týkají psaní.)