Měsíc není slunce v noci
Měsíc není slunce v noci, píše Ben Lerner v básni The Rose. Všechno kulaté je měsíc, říká Štěpán. Všechno kulaté nevypadá jako měsíc, ale opravdu je měsíc, říká Štěpán, tramvajová kola jsou měsíc, vánoční ozdoby v atriu Národní galerie jsou měsíc, máslové sušenky jsou měsíc, hodiny na vodárenské věži jsou měsíc. Točící se kolečko při načítání videa na Youtube je měsíc, dřevěné rajče se suchým zipem je měsíc, led rotující kolem Saturnu je měsíc, úlomky ledu tvořící jeho prstenec jsou měsíc, bílé víčko od krému na zmrzlé tváře je měsíc, mrak ve tvaru jakéhokoliv zvířete je měsíc, když skrz něj prosvítá namodralé slunce. Kočičí nos je měsíc, čepice je měsíc.
Ladící knoflík na rádiu je měsíc, ať se točí jakkoliv, nikdy v něm nic nehraje. Můj snubní prsten je měsíc, v noci ho mám v krabičce z modrého kartonu, kam jsem nedávno začal odkládat věci, kterými by se Štěpán mohl udusit: je v něm miniaturní zmrzlinový kornout z plastu, miniaturní plastový smartphone v růžovém obalu, miniaturní modrá kabelka, ve které Barbie nosí svoje plastové věci. Gumové pneumatiky sundané z angličáků, gumové zmenšeniny reálných věcí, miniaturní plastové snubní prsteny.
Když jsem se stal otcem, tajně jsem si dal povolení zabít se, kdyby se mé dceři něco stalo, píše Ben Lerner v povídce Café Loup. Dokonce jsem si vybral místo - spíš se mi vynořilo v mysli - místo nedaleko brooklynské strany Manhattanského mostu, odkud bych skočil, kdyby se něco stalo, kam bych se rozběhl tak rychle, že bych předehnal svoji bolest: zastavil bych si taxi, vyběhl na most, přelezl přes nízký plot z pletiva, skočil a společně s nárazem do temné vody navždy ztratil vědomí.
Červené jablko je měsíc, zelené jablko není měsíc, slunce není měsíc v noci.
Jedné z nich je osm let a každý večer se mě ptá, co jsem dnes v kanceláři napsal, píše Ben Lerner v básni The Readers o svých dcerách. Takže mám dva zápisníky, do jednoho píšu, zatímco lidem platím za to, aby moje dcery hlídali. A druhý otevírám půl hodiny před tím, než je jedu vyzvednout. Píšu do něj příběhy, které jim můžu číst při uspávání, píše Ben Lerner.
Příběh, který můžu číst při uspávání Štěpánovi:
V lese se probudí anděl, přes hlavu má přehozenou černou kapuci, vstane, nevidí na cestu, ale cestu před sebou cítí, orientuje se po čichu, les se promění v jeho pokoj, houštiny se promění v pevné stěny, prokvetlé koruny stromů se promění v okna, z ptáků se stanou oranžové lustry nehybně zavěšené nad hliněnou cestou, z jejich zobáků visí závěsy, jejich pařáty jsou jako kliky od béžových dveří, celým pokojem vane světle žlutý vítr a obloha je blízká a šedá.
Anděl jde dál, projde mýtinou, projde údolím, projde úvozem, stromy začnou mizet, začnou mizet keře, pod nohama má už jenom kameny, vítr změní barvu, je teď světlemodrý a anděl se ocitne na břehu moře, u paty majáku. Vejde dovnitř, rozhlédne se, místo velkého reflektoru je uvnitř majáku zvon, anděl si sundá kapuci, znovu usne. Proletí kometa, vypadá jako měsíc. Zvoní zvon, zvoní jako měsíc, říká Štěpán, je dvanáct hodin.
Cover: Augsburg Book of Miracles
Díky!
tohle je moc hezký