Její léky vypadaly jako lentilky: samozřejmě jsem jich pár strčil do pusy a rozkousnul a okamžitě si uvědomil, že to nejsou lentilky, ale hořké prášky s chemickou chutí, které se lepily na zuby, na jazyk a na patro a nešlo je pořádně vyplivnout, jenom vyzvracet ty kousky, které se mi podařilo spolknout. Matka mi vrazila prst do krku, asi bych to sám nedokázal, a vyzvracel jsem se, nebo jsem jenom vykašlal trochu slin, nebo neudělal nic z toho. Nepamatuju si to, pamatuju si jenom barvu pilulek: byly tropicky zelené jako odlepená záda tapety na chodbě naproti studené koupelně, ale vnitřek byl bílý jako moje čelo.
Bylo to pár dní před tím, nebo pár dní potom, co si matka chtěla nalít vařící čaj ze skleněné konvice, zvedla ji z linky a když byla přesně v polovině pohybu, konvici se utrhlo dno a ještě bublající kapalina se jí rozplácla na holém stehně, kde okamžitě vytvořila zarudlý, pulzující ovál.
Začal jsem se smiřovat s tím, že se každý další den mého života stane něco příšerného. Protože to nepřestávalo: na školním hřišti jsem si vrazil železnou trubku do oka, rezavý kov sice nezasáhnul bulvu, ale oční jamku mi zaplavila horká bolest, teatrálně jsem se zřítil na koleno a zatímco jsem se držel za hlavu, do nohy mi začal vrůstat štěrk a já jsem si připadal úplně sám.
Kdybychom věděli, jak důležité je dětství, nikdy bychom děti neměli.
Píše Vigdis Hjorth v knize Is Mother Dead, narativně sevřené a stroze napsané přehlídce nejrůznějších nástrojů, kterými je možné vytáhnout z podvědomí nejstarší vzpomínky a vztáhnout je k prožívané současnosti.
Vypravěčka, Johanna:
před třiceti lety žila v Oslu, studovala práva, byla čerstvě vdaná, pak:
opustila svého manžela kvůli učiteli malby z večerní školy
opustila celou svoji rodinu i zemi
odstěhovala se s novým mužem do Utahu
(a udržovala jenom písemný kontakt se sestrou)
a už byla uznávanou malířkou, když v Norsku, 7634 kilometrů od Utahu, zemřel její otec
Johanna nepřijela na pohřeb, (kontakty přerušila úplně)
pak: zemřel i její manžel, dostala nabídku uspořádat velkou retrospektivu v Oslu
a do země se vrátila
teď žije čtyři a půl kilometru od bytu své matky, snaží se s ní po letech mlčení spojit, ale matka nereaguje
a Johanna se pohybuje v nedokončeném světě. V pravidelných intervalech matce telefonuje, ale nepřichází žádná odezva. A nereaguje na ni ani její staronové město: Oslo je po třiceti neprožitých letech prostorem bez detailu, který jako by se ještě nestihnul vyrenderovat. Johanna si jej redukuje na jednu ulici, klidnou třídu posázenou stromy, ve které žije její osmdesátiletá matka, vynáší odpadky, jednou týdně vyrazí do kostela.
Dcera pozoruje matku ze stojícího auta, které parkuje stále blíž jejímu bytu. Plíží se za ní po ulicích, vkrade se do kostela, kde sedí kousek za ní a vidí, že usedavě pláče. Vrací se do auta: pohledem obsesivně skenuje její okno, hledá siluetu za závěsem. A během dlouhých hodin strávených v autě vrůstajícím do krajnice svoji matku znovu vynalézá: sama v hlavě generuje její odpovědi, sama vymýšlí hypotetické scénáře, píše mentální dopisy, vzkazy, jednotlivá slova. Snová matka mluví. Ta opravdová pořád nereaguje.
Johanna se tak ve svém myšlenkovém potácení propadá hlouběji do minulosti, přiřazuje významy vzpomínkám, upravuje si je tak, aby ve výsledném příběhu hrála ona kladnou roli, dcera, která nepřiletěla na otcův pohřeb, ale měla k tomu dobrý důvod.
Je to překlopený svět nevědomí, jako ledovec, jehož drobná špička má podobu úhledné ulice, zatímco potopený masiv ledové hmoty zůstává nakompresovaný podrobnostmi a každá z nich je propojená s přítomností stejně jako je dcera s matkou propojená pupeční šňůrou i v době, kdy je porodnice dávno zdemolovaná.
Nemluvila jsem s matkou třicet let, nebo jsem s ní nemluvila nikdy, řekne si Johanna v okamžiku, kdy se jí v hlavě zhmotní celý jeden dětský den: předstírala, že je nemocná, aby mohla celou sobotu zůstat s matkou doma, ukradla jí několik volných hodin, matčinu nevraživost samozřejmě hned vycítila, ale snažila se působit neviditelně, nepřidělávat jí jakoukoliv práci, neexistovat v domě. Přesto v jednom horečnatém okamžiku omylem vejde do koupelny a najde zhroucenou matkou sedět na okraji vany.
A teď musí nutně zjistit, proč matka nosila celý život dlouhé rukávy a jestli má opravdu na zápěstích drobné bílé jizvy a už nečeká v autě, ale otevírá dveře a hlava ji vrůstá do ulice jako štěrk do kolena.