"IF YOUR CHILDREN ARE HAPPY THEY ARE COMUNISTS"
Rozcuchané esplanády, betonové fasády, růžové a modré.
Exteriors jsou zápisky z Cergy-Pontoise, města, které vzniklo v šedesátých letech, aby do sebe pojalo přetlak lidí z blízké Paříže, lidí, jejichž životy často začaly úplně jinde: ve Vietnamu, v Pobřeží Slonoviny nebo v Normandii, jako v případě Annie Ernaux.
Annie Ernaux se do Cergy-Pontoise přestěhovala v sedmdesátých letech a až do roku 1992 si vedla podrobný deník exteriérů - zápisků, které podle jejích slov nemají nic společného ani s reportáží, ani s urbánní sociologií. Mají být zachycením žité reality modernistického města, v němž byla uměle vytvořena komunita lidí, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného.
Snažila jsem se ze všech sil, abych nevyjadřovala a nevysvětlovala emoce, které ve mně psaní těch textů spouštělo, píše Annie Ernaux v předmluvě knihy. Přesto jsem do nich otiskla daleko víc sebe, než jsem původně plánovala, dodává. Je přítomná ve výběru slov a ve výběru scén, které se rozhodla zmrazit.
Touha, frustrace, sociální a kulturní nerovnost, to všechno se zrcadlí v pohledu, kterým zkoumáme obsah nákupního vozíku ostatních lidí, píše Ernaux. Slyšíme to ve způsobu, jakým si objednáváme jídlo v restauraci nebo ve slovech, kterými popisujeme oblíbený obraz.
Násilí a stud, které je společnosti vlastní, pozorujeme ve způsobu, jakým lidé oslovují pokladní v supermarketu nebo jakým se dívají na žebráka na ulici - ve všem, co vypadá nedůležitě jenom proto, že je to běžné.
Při pohledu na své nejbližší okolí se o sobě dozvíte daleko víc, než když se ukryjete do svého vlastního deníku, píše Ernaux. Jsou to ostatní lidé - lidé v čekárnách, lidé v metru, lidé v obchodech - kteří oživují zasuté vzpomínky a odhalují naše pravé já.
Na zdi zastřešeného parkoviště napsáno anglicky: IF YOUR CHILDREN ARE HAPPY THEY ARE COMUNISTS.
Naproti řadě upravených a čistých předměstských domů, růžových a krémových se zelenými okenicemi, začíná pustina s remízky, několika ruinami a pěšinou s výmoly plnými vody. Všude kolem, v ostružiní a podél okrajů cesty, leží odhozené odpadky: papírový obal od nizozemských sušenek Spirits, rozbitá láhev Coca-Coly, výtisk místních novin, kus železné trubky, sešlapané plastové lahve a rozmáčený karton připomínající shluk saharských růží.
Na dálnici, v úrovni panelákových bytů na sídlišti Marcouville: přejetá kočka, vrytá do asfaltu.
Mladá brigádnice, přijatá do obchodu s luxusním jídlem Hédiard na zimní prázdniny, trhá dárek, který právě zabalila. Není si jistá, jestli do něj přidala osm malých skleniček s džemem a medem. Znovu jej zabalí, jednou rukou balíček přidržuje, druhou si chystá ozdobné nálepky, které zuby utrhne.
Student v příměstském vlaku mezi stanicemi Châtelet–Les Halles a Luxembourg čte esej. Vyčnívá z ní jedna věta: pravda souvisí s realitou.
Na náměstí v Les Linandes si dvě děti hrají na letadla, běhají s roztaženýma rukama. Jedno z nich nadšeně vykřikne: Vzlétá do vzduchu! Potom, jiným, rezignovaným hlasem, jako by čelilo nevyhnutelné tragédii, dodává: A padá dolů. S potěšením tenhle axiom stále rychleji opakuje a běhá u toho dokola.
Osamocený nákupní vozík, daleko od supermarketu, jako hračka ztracená v trávě.
V sedm ráno ve vlaku do Paříže nikdo kromě dvou žen nemluví. Jedna ospalým hlasem druhé vypráví o rybičce, kterou našla v akváriu mrtvou. Do vagonu proniká žluté světlo. Okna jsou zamlžená.
Rue des Saints-Pères, chladný únorový večer. Obchod s prádlem Sabbia Rosa: hedvábí v jemných, cukrových tónech, připomínající východ slunce nad Indickým oceánem nebo květy v zahradě Claudea Moneta.
Jízda kolem mrakodrapu Pleyel v Saint-Denis. Zdálky nejde poznat, jestli v něm někdo bydlí, nebo je plný kanceláří. Vypadá prázdně, černě, zlověstně.
Nástupiště na Saint-Lazare, rozsvícená okna odjíždějících vlaků, červená světla na posledním voze. Další vlaky vyjíždějí z hloubky, na zdech stanice nápis MILUJU TĚ ALŽÍRSKO. Ptáci se vznášejí k vrcholu skleněné kupole.
Cover: Cergy-Pontoise, 1970 (Archives Départementales)