Sheila Heti v Mateřství píše o I-ťingu a o tom, jak jí tohle starověké konfuciánské orákulum pomáhalo orientovat se na křižovatkách psaní. Clarice Lispector, reprezentovaná bezejmennou malířkou, jako by v Água Viva povýšila náhodu na klíčový mechanismus rozhodování. Ve zdánlivě jenom málo propojených odstavcích a jiných fragmentech je ale náhoda jenom první vrstvou: při dalším čtení monologu se vyrýsují zásadní témata, která celý text propojují: slovo, čas, krajina, objekt. Mlha.
Slovo
Slovo je moje čtvrtá dimenze.
Je slovo objekt?
Chtěla bych ho chytit do dlaní.
Používat slovo jako návnadu: rybaření slov ve snaze najít ne-slovo.
Slabiky slepé významem.
Neuralgický bod slova.
Vibrující substratum slova.
To, co píšu, se nemá číst: má se to prohlížet, říká Clarice Lispector. Používat zrak stejně kreativně, jako když Clarice Lispector mluví o hudbě (Jak poslouchám hudbu? Položím ruku na gramofon, hudba mi ji rozvibruje. Poslouchám elektřinu vibrací, svět uvnitř mých rukou se třese.)
Čas
Nemůžu říct všechno, co vím, píše Clarice Lispector. Je to jako vzpomínka na velký monument, který je velký, protože je vzpomínkou. Není nic těžšího, než se nechat porazit okamžikem. Přesně tato vteřina navždy. Atomy času, pojídání plazmy. Neustálé vzkazy pro čtenáře, jasný návod, jak knihu číst: co teď píšu, říká Clarice Lispector, je elektrická kresba bez minulosti a budoucnosti. Zároveň ale: to, co ti říkám, nikdy není to, co ti říkám. Je to vždy něco jiného.
Řekni mi, kolik je hodin, abych věděla, v jakém čase žiju.
Neděle, opět nečekaná erupce.
Krajina, objekt
Spodní patro lesa, levitující ptáci. Celý kostel je portálem do kostela, i malý kousek zrcadla je pořád celým zrcadlem. Vzduch, rozetřené moře, zelený kámen. Vůně oceli ve světě objektů.
Mlha
Úsvit bílé mlhy v dunách na pláži. Moje píseň nepatří nikomu, k nikomu nedojde, píše Clarice Lispector. Navždy sním o jeskyni naplněné mlhami.
Jsem melancholie. Je ráno. Vydechuju mléčné mraky budoucnosti.
Opravdu krásné!