Buďte jako ptáci a vstoupíte do království nebeského
Vzdálenost je neomylná zkouška přátelství, píše Guadalupe Nettel. Ale dítě je ještě neomylnější zkouškou čehokoliv: mít dítě je jako být vzdálený tisíc kilometrů ode všech. Nemáte nic společného s lidmi, kteří děti nemají. Po nějaké době ale nemáte nic společného ani s lidmi, kteří děti mají.
Cesty se rozdělí hned na začátku. Myslela jsem na matky, které na tomto místě denodenně rodí a nemají přístup k téměř žádnému zdravotnickému zařízení, říká Laura v Jedináčkovi, když doprovází Alinu k jednomu z mnoha těhotenských vyšetření. Mají přístup nanejvýš k místní klinice, říká Laura. Pohlaví dítěte a jeho zdravotní stav jim sdělí v den narození.
Jiným lidem sdělí: tlukot srdce, velikost mozku. V jakém stavu jsou plíce a játra. Vzdálenost mezi krčními obratli. Pohlaví. Dítě v tento okamžik dostane jméno, přestane existovat v mnoha eventualitách, už má jenom jednu podobu a zmizí všechno to, co má společné s jinými dětmi a zmizí všechno to, co mají rodiče společné s jinými rodiči. Žakarandy zasypávají městské ulice fialovými květy, říká Laura, když prochází zákoutími Ciudad de México.
Knausgård mluví o Ježíšově Kázaní na hoře: buďte jako ptáci a vstoupíte do království nebeského. Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? (Matouš 6:26). Kierkegaard píše o ptácích, kteří vždy znovu a znovu postaví hnízdo, i když jim ho dravec zničí. Holub hřivnáč postaví hnízdo, naklade vajíčka, z nich se vylíhnou mláďata, přiletí orel a unese je. Příští rok se vše opakuje, holub pořád buduje útočiště na tom samém místě. Pro ptáky budoucnost neexistuje, jak by řekl Kierkegaard, možná už jsou v království nebeském, píše Knausgård.
V tom jsem na zábradlí uviděla stát ptáče, říká Laura. Rostlo jako z vody. Tmavé peří teď tvořilo husté rozčepýřené proužky. Pokyvovalo hlavou dopředu a dozadu, pohroužené do pomalého, úderného rytmu jako dítě, které se snaží vštípit si lekci, nebo jako mnich, co opakuje své každodenní modlitby.
Najednou se z balkonu, kam zůstaly pootevřené dveře, ohlásilo nezaměnitelné vrkání holubů, oznamující jejich návrat. Občas nám děti spadnou shůry, aniž bychom cokoliv plánovali. Jako by nám někdo nastrčil vejce do hnízda.
Nedávno jsem seděla a poslouchala, jak si moje dvě dcery společně prohlížejí ilustrovanou dětskou knížku plnou zvířat a předmětů, píše Kate Zambreno. Starší sestra ukázala na předmět a řekla slovo. Mladší sestra ho po ní zopakovala. Bylo zvláštní poslouchat, jak intonují jednotlivá slova: jako by společně skládaly dadaistickou báseň. Oranžová. Žárovka. Dřez. Sluneční brýle. Duch. Oheň. Motorová pila. Vlak.
Štěpán jede ve vlaku, leží na zádech, udělal si ze mě hnízdo, v klíně má položenou hlavu, ta sama jako hnízdo vypadá. Všechno pojmenovává. Vlak. Kostel. Auto. Voda. Trolej. Dům. Kopec.
Ale není to kopec, je to halda kamení. Všechno díky rámování okna vypadá jako obraz, ale mě hned napadne, že tenhle obraz není pro tuhle situaci dost dobrý, že by si ten moment, kdy můj syn leží s hlavou v mém klíně, zasloužil něco jednoznačnějšího, kopec, kostel nebo les, cokoliv, co by mi tenhle okamžik pevněji usadilo v paměti, co by jej zvýraznilo. Ale přesně takhle ta situace vypadá, přesně takhle se tahle chvíle chová.
Každý den myslím na to, co se odehrává v jeho hlavě, kdo všechno v té hlavě žije, co se tam řeší za problémy, jaké se v té malé hlavě pořádají schůze, s kým se tam baví on, jak to tam vlastně vypadá, je to les plný šišek, je to mýtina, na které můj Štěpán sedí, je to velké šedivé moře, ve kterém se Štěpán širokými tempy roztahuje, kde se snaží dýchat pod vodou, kde nasává mořskou sůl nosem a kašle, kde sedí na kameni, loví letadla na obloze, ryje nohou v hliněné zemi, leží v trávě, bere do rukou písek, máčí si dlaně v barvě a tou barvu maluje stěnu svojí hlavy, je světle šedá, zelená, ultramarínová, leskne se jako slunce, které uprostřed jeho hlavy levituje, je to průsvitná světelná koule s citronovými konturami.
A každý den myslím na to, jakým způsobem se utváří jeho jazyk, jak je možné, že tak snadno opakuje slova, jejichž význam nezná, jak mu to v ničem nebrání, jak opakuje, ale ani na chvíli nezní mechanicky, Štěpán nikdy není stroj, nic v jeho projevu není strojové, pokaždé je organický, měkký, dýchá jako mech.
Jeho obličej už se mění, začíná připomínat obličej dospělého člověka, pořád v sobě má část zvířete a část embrya před prvním ultrazvukem, občas ale v sobě jeho výraz nese extrémně přítomnou melancholii.
Začíná vypadat jako bytost ovlivněná vlastními činy. Myslíš, že se ptákům po ptáčatech stýská?
Guadalupe Nettel - Jedináček (překlad Martina Kutková, Incipit 2024)
Karl Ove Knausgaard Looks Back on “My Struggle” (New Yorker 2018)
Kate Zambreno - The Light Room (Riverhead Books 2023)
Cover: Mamma Andersson - Objekt