Světlo, které je jejich společným prostorem (Yuko Tsushima)
Synapse tokijského metra, zastávka u květinářství, radikalita rozvodu a každodennost prázdné kanceláře.
Stará kancelářská budova se zatřese pokaždé, když ulicí projede autobus, třese se nám celý dům, říká pak nadšeně dcera vychovatelce ve školce. Třese se nám celý dům, křičí radostí, je to ještě předtím, než si všechno uvědomí a ovládnou ji záchvaty vzteku z toho, že sama nikdy nedokáže spojit rodinu, kterou její otec zrušil, když matce oznámil, že už nemá čas ani sám na sebe, natožtak na dceru. Budova se třese tak, až v policích cinkají sklenice, autobus zastaví naproti květinářství, kmitání stěn na chvíli ustane, lidé nastoupí, zdi se znovu dají do pohybu a celé Tokio se dá do pohybu.
V přízemí se prodávají fotoaparáty a filmy, v patrech jsou kanceláře: jednu si zabral manželský pár, který provozuje rodinnou firmu vyrábějící zlaté erby na zakázku, které na přání i zarámuje. V další kanceláři sídlí škola pletení. A na vrcholku budovy je velký byt s červenou podlahou a okny ze všech stran, kterými do ložnice, kuchyně i koupelny prosakují nekontrolovatelné vlny světla.
Z bytu vede jediná cesta na střechu s terasou, na střeše je televizní anténa a vodárenská věž, o ty je potřeba se starat, stejně jako je potřeba každou noc zatáhnout dole na ulici bezpečnostní rolety chránící úzké schodiště do chodby domu. To je podmínka nájmu.
Kanceláře v patře pod bytem jsou celou dobu prázdné. Když konečně uspím dceru, občas do nich v noci vklouznu, pootevřu všechna okna a pozoruju ulici pod jiným, nezvyklým úhlem. Občas v těch prázdných místnostech jenom chodím sem a tam. Připadám si, jako bych měla svoji tajnou komnatu, říká matka.
A z okna vidíme vlaky, říká dcera.
Jsou věci, kterých si nevšimnu, dokud o nich nenapíšu, říká Yuko Tsushima v rozhovoru s Annie Ernaux, který se odehrál v roce 2003 v Tokiu a jehož přepis vyšel v anglickém překladu poprvé až letos.
Lupič se vloupe do mého domu, tisíce lidí umřou v Iráku a já stejně musím přemýšlet o tom, co udělám dnes k večeři, dodává Tsushima.
Vaření večeře, nakupování - to se neděje v oddělené realitě a ani to neexistuje v jiné dimenzi než velké dějinné události. Ženy jsou k těmto věcem citlivější, muži se často snaží oddělovat veřejné a soukromé, ale my musíme poukazovat na to, že takové oddělení není možné, říká Annie Ernaux.
Můžete popisovat přebalování dítěte nebo opravu kapajícího kohoutku a prostřednictvím těchto triviálních věcí mluvit o metafyzických tématech - o čase, lásce nebo smrti, říká Ernaux.
V psané historii téměř nenajdeme ženskou zkušenost, říká Tsushima. Proto sebou neseme hlasy neviditelných.
Rozvádějící se matka v Japonsku v roce 1979 je neviditelná a zároveň nepřehlédnutelná. Tenhle paradox se kopíruje i do způsobu, jakým svůj příběh (autofikční - a u užití tohoto slova je potřeba mít na paměti, že Tsushimu literárně formovalo kulturní prostředí, ve kterém má autofikce podstatně delší historii než v anglicky mluvících zemích) vypravuje: útlá novela Territory of Light původně vycházela na pokračování v literárním měsíčníku Gunzo a i v podobě souvislého textu je patrná její fragmentárnost.
Série každodenních situací je ale pevně sešitá dohromady silou obrazu. Radikální feministická miniatura mluví rozmazaným a snovým jazykem plným vizuality, ve kterém se dialogy míchají s vnitřními monology, vzpomínky na minulost s tíživě vykreslenou budoucností a beztížné sny s neurotickou realitou.
Není to ale novela o rozvodu. Je to novela o matce a dceři a o světle, které je jejich společným prostorem.
Vodárenská věž na střeše domu zkolabuje a na terase vytvoří bazén.
Může člověk na pouličním karnevalu zaslechnout smrt?
Nevím, jak dlouho jsem ji držela, ale zjevně dost dlouho na to, aby usnula, mokrý cíp mého pyžama cucala v puse. Uložila jsem ji, odešla do kuchyně, zapnula pračku. Neměly jsme závěsy: světlo neonů a pouličních lamp změnilo všechny barvy uvnitř bytu. Vyběhla jsem na terasu a začala počítat rozsvícená okna.