Hua Hsu, xeroxování vzpomínek na život, smrt a The Beach Boys
První fotografie: Hua s Kenem sedí na gauči, pojídají chipsy a zmrzlinu, Hua má brýle a rozcuchané vlasy, Ken má kšiltovku baseballového týmu San Diego Padres a za pár měsíců zemře.
Druhá fotografie: Hua Hsu stojí na skále omývané Pacifikem, ruce má opřené o koleno a v dlouhém kabátu vypadá jako Poutník nad mořem mlhy. A každý chce být během dospívání Poutníkem nad mořem mlhy, i asijští Američané, jejichž rodiče přiletěli do Spojených států v polovině šedesátých let z Tchaj-wanu a přestupovali v Tokiu, Seattlu a Bostonu.
Třetí fotografie: Otec Hua Hsu se po uvolnění poměrů na Tchaj-wanu vrátil domů, rodinu nechal v Americe a vybavil ji faxem. Druhý si odvezl sebou a po večerech faxoval synovi správná řešení matematických příkladů. Třetí fotografie je oskenovaný fax jedné z úloh a zároveň zakódovaný jazyk používaný mezi otcem a synem.
Čtvrtá fotografie: Ken, Hua a třetí spolužák. Všichni sedí v malém pokoji vytapetovaném nálepkami a plakáty. Hua má před sebou psací stroj.
Pátá fotografie: Hua Hsu stojí v redakci školního časopisu. Nadšeně se směje.
Šestá fotografie: Matně osvícené logo obchodu 7-Eleven.
Sedmá fotografie: Oprýskaná zeď domu, v popředí keř, vpravo schodiště se železným zábradlím, na fasádě adresa The Rapa - Nui 2150.
Osmá fotografie: Přední strany dvou oskenovaných zinů: Asian Pacific Magazine vyzývá členy komunity, aby přispěli článkem. Zin Hardboiled s černobílou kresbou kalorie.
Devátá fotografie: Oskenovaný leták skupiny Critical Resistance. Výzva k netolerování policejního násilí a institucionalizované kriminality. Oskenovaný flyer na rave party Don't Stop Massive.
Desátá fotografie: Hua Hsu v parku, v ústech má narozeninovou frkačku.
Hua Hsu udělal z memoáru Stay True časovou kapsuli, ve které uchoval rok 1998. Je to rok, kdy: chodil do školy, psal do školního časopisu, zamiloval se, začal tisknout vlastní zin, sbíral magnetofonové kazety, zajímal se o historii Černých panterů a marxismus, každou noc psal a každý den mluvil se svými přáteli, nejvíc ze všech s Kenem (pak nevěděl, jestli to byl opravdu jeho nejlepší kamarád). Kena později unese dvojice lupičů, okrade jej, naloží do kufru jeho vlastního auta a v lese zastřelí.
První polovina knihy je intimní studie vzpomínek, vřelá, ale často odměřená. Analyzuje emoce, ale dívá se na ně zpětně, Hua Hsu komunikuje se svým mladším já, vylamuje panty minulosti, ale minulost samotnou ničím nefiltruje. Mluví o tom, proč věci dělal určitým způsobem. V činnostech, které pro něj v roce 1998 byly intuitivní, teď hledá schémata. Stay True je kniha asijsko-americké generační zkušenosti, stejně jako všechny emigrantské knihy mluví o jazyce. Hlavním komunikačním mechanismem je tu ale hudba.
Hua Hsu zásobuje americkou hudbou svého otce, který nikdy nepřekoná popkulturní vzdálenost mezi Tchaj-wanem a Spojenými státy a přestože se naučí poslouchat Neila Younga, Boba Dylana a Jimiho Hendrixe, v nejtěžších okamžicích vždycky uteče k univerzální celoplanetární hudbě: k Janáčkovi a Bartókovi.
Hudba je zásadní emoční pojivo i mezi přáteli. Když jede Hsu autem do obchodu pro cigarety, bere je často s sebou, aby si mohli v autě pustit God Only Knows. Hsu má v peněžence zmačkanou malou fotku Björk, zkouší poslouchat Charlese Minguse, píše slohovky o Nirvaně, snaží se rozklíčovat harmonické kouzlo The Beach Boys, zuřivě studuje devadesátkový rap, kompletuje živé bootlegy Pavement. Nenávidí Pearl Jam. Miluje Mojave 3.
Hudba tu ale nikdy není jednoduchá zkratka k emoci, naopak je a) extenzí jeho pocitů, b) vysvětlením jeho motivací, c) nástrojem k rozluštění světa.
Druhá polovina knihy je detailním záznamem smutku. Hua Hsu se snaží podrobně (pořád ale intimně a niterně, v každém okamžiku) popsat, co se s člověkem děje, když si všimne, že smutek zpracovává pomaleji a jinak než ostatní. Hua Hsu je archivář: v knize vytváří a katalogizuje ziny, obsesivně zaznamenává svoji každodennost, píše deníky. Úryvky z deníků pak znovu vytahuje i do knihy, posouvá je do jiných pater paměti, z vlastních vzpomínek dělá nástroj.
Mluví s Kenem i po jeho smrti. Každý večer po pohřbu mu píše, co si ten den pouštěl. A už nikdy nemůže poslouchat Beach Boys.
Maybe the idea of harmony doesn't seem right, I wrote to Ken, recounting what Jimmy had told me. Symmetry and grace hurt more these days.