Spálená pláž. Jsi můj anděl? (Aisha Sabatini Sloan)
Jazyk chapadel, podepřená oblaka. Může vítr shodit kamion do moře? Queer esej o Aljašce a půlkruzích.
Aisha Sabatini Sloan si zapisuje do deníku: vrať se zpátky. Obnov prostor, do kterého se nemůžeš vrátit. Znamená to v jejím případě: přestěhovala jsem se domů do Kalifornie, na golfu mívám panické ataky, občas se bojím, že při běhání potkám Dustina Hoffmana. A tak se hodně dívám na oceán. Pracuju v knihkupectví v obchodním centru a neustále pláču v oddělení seberozvojové literatury.
Vrať se zpátky: když v Montaně nastoupila do letadla mířícího do Los Angeles, dostala vnuknutí. Měla pocit, že musí zase okamžitě vystoupit a koupit si letenku na Aljašku, kde se: ulice se žlutými nárožími zvedá do prudkého kopce, uprostřed ji přetíná slabý podhorský potok s červenou vodou a každý žije ve vlastním časovém pásmu.
Běloch ve frontě v supermarketu mluví jenom o jiných běloších a bezlaktózovém mléku. Profesorka afroamerikanistiky Saidiya Hartman mluví o otrocích, kteří utekli svým pánům a schovali se do těl stromů: nikdo je už nikdy neviděl. Přítelkyně Aishi Sabatini Sloan mluví o mostu mezi městy Homer a Fairbanks, ze kterého vítr shazuje kamiony do moře. Naučila mě používat řadící páku, vzpomíná Aisha Sabatini Sloan. Na parkovišti u školy, která byla plná velrybích koster visících ze stropů.
Mám sedmdesát důkazů o tom, že Oblast 51 je Stalinova práce, říká jedna žena v podcastu, o kterém jeden muž vypráví druhému muži. Bylo to takhle: Stalin nechal zabít čtyři svoje soudruhy, jejich mrtvá těla pak přeoperovali plastičtí chirurgové a hned po operaci je nechali spadnout s letadlem přímo nad Oblastí 51. Vypadali přesvědčivě, Američané až při pitvě zjistili, že jsou to lidé. Pořád měli slepá střeva. Agenti v Oblasti 51 ale nikdy nepřiznali, že mrtvoly poslal do přísně střeženého komplexu Stalin. Museli by totiž zároveň prozradit veřejnosti, jak snadno se Stalin dostal do amerického letového prostoru, řekl jeden muž druhému. Potom začali probírat upíra Nosferatu.
Černý kámen ve tvaru ještěrky na vrcholku černé věčnosti.
Nevěřím už v pohyb vpřed. Vzdálenosti jsou tiché, píše Anne Carson. Bavíme se o masových střelbách a astrologii.
Mrak visící nad horou se vypařil. Slunce chvíli vypadalo jako zaklíněné mezi dvěma vrcholky, jako by ani nebylo na obloze. Pršelo jenom lehce, ale mraky byly tmavé.
Anne Carson píše o hotelu, ve kterém bydlela během poutě do Santiaga de Compostela: pod jejími okny tekla řeka s vodopádem a pod vodopádem byla ukrytá socha mrtvého psa.
Psa pojmenovaného podle tropického ptáka. Zemře jedné noci při úplném zatmění měsíce.
Byli jsme obklopení nostalgickou růžovou, zelenou, žlutou a světle hnědou, píše Aisha Sabatini Sloan. Voda je tlumeně šedomodrá. Tohle počasí přichází z Japonska, říká servírka.
Aisha Sabatini Sloan nepřichází odnikud: když se jako černá queer žena souhrou několika performativních náhod objeví na Aljašce, aby konceptuálním jazykem převedla nekonceptuální změť emocí do metafory krajiny, velmi brzo zjistí, že jí k tomu chybí slovník (všichni při psaní nakonec skončíme u toho, že neznáme jména stromů, říká Patricia Lockwood).
Místo meditace nad vztahem krajiny, lidské intimity a vlastní paměti tak začne vytvářet ohebnou síť kolektivní afroamerické zkušenosti, popkulturních odkazů a asociativně propojených zápisků z četby. Je možné zapomenout na vlastní minulost v místě, kde si vás každý hned zapamatuje?
Jedním z cílů téhle cesty na Aljašku, píše Aisha Sabatini Sloan, je přijít na to, proč Jean Toomer označil jednotlivé části své knihy Cane neúplným kruhem.
Minu auto s konfederační vlajkou a mířím k oceánu, jenom na okamžik se ohlédnu zpátky k pláži: naplavené dřevo září ve stříbrné haldě horizontálních struktur: písek, kameny, oblaka podsvícená bílou září.
Najednou si vzpomenu, co mi neúplné kruhy Jeana Toomera připomínají, píše Aisha Sabatini Sloan. Vypadají jako znaky, které na skle zanechávají rostlinná chapadla heptapodů ve filmu Arrival. Znaky, jejichž vyluštění nám umožňuje nahlédnout na plynutí času zvenčí: snažila by ses zachránit svět, kdybys věděla, že tvoje dítě umírá?
Ledovec je jako okraj planety, kontejner pozastaveného času: nad Aljaškou v noci pořád ještě prolétávají obrysy válečných letadel.