Jako čepele prořezávající se deštěm (Brian Dillon)
Borgesova knihovna a princezna Diana: jak se chovají věty, když je dlouho držíte pod vodou. Rentgenování jazyka.
Brian Dillon se v knize Suppose a Sentence, což je slovní spojení vyjmuté z How To Write, poťouchlé memoárové příručky Gertrudy Stein, která si už ve třicátých letech utahovala z návodů na kreativní psaní (a veškerá její artilerie je vražedná dodnes), rozhodl pojmenovat (a tím sdílet) svoji obsesi větami: jeho myšlenková osobní historie je ukotvená celoživotním zvykem zapisovat si do zadních stran svých diářů věty vytržené z kontextu.
Páteří Suppose a Sentence je 27 těchto vět a 27 krátkých esejů, které o větách mluví. Vytvářejí paralelní časovou osu a nové způsoby čtení.
Věta v Dillonově chápání není, navzdory všeobecně oblíbené představě, základním kamenem textu, ale spíš jeho definitivním zakončením. Může stát sama o sobě, měla by stát sama o sobě a stojí sama o sobě, o nic se neopírá, ani o svého autora. A k ničemu neodkazuje, ani k jiným větám. Má jenom svoje vlastní rozměry: Dillon ukazuje zaznamenané věty ze všech stran, jako když přidrží tenký papír proti žárovce stolní lampy a věta se zrcadlově otočí. Nebo jako když se ponoří do kartotéky kolektivního vědomí a zjistí, že mechanismus provázání jednotlivých vět není rozpohybovaný logickým smyslem. Zurčení větného rentgenu.
A narušování zbanalizovaných pouček, které lidem opakují, že věta je dokonalá jenom tehdy, když už z ní není možné žádné slovo odstranit a na její kostře už nevisí žádná přebytečná kůže.
Tenhle fetiš smyslu říká, že každá věta je jenom kouskem cesty a jejím účelem je přiblížit čtenáře k cíli: pokud čtenář po jejím dočtení neudělá krok kupředu, pak byla zbytečná.
V Suppose a Sentence to tak není: Dillonovy věty (ty, které vybral a i ty, které sám píše) jsou samozřejmě meandrovité, plné těžké a mokré hlíny, někdy nepochybně napájené i dávkou autorského exhibicionismu. Vždy jsou ale postavené na vztahu k jazyku.
Mozek jako by byl pronásledovaný žárlivostí duchů, kteří se mezi námi pohybují, píše Thomas De Quincey, požívač opia, uprostřed své věty, která začíná v roce 1845 a končí v budoucnosti vyprojektované klidným pozorovatelem, jemuž v očích rotuje nelidský vortex. Vášnivá próza, píše Virginia Woolf. A taky: život není soubor symetricky uspořádaných lamp, ale poloprůhledná svítící záře, která nás obklopuje od počátku vědomí až do konce.
Může věta truchlit a zároveň nám říkat něco o truchlení, ptá se John Ruskin.
Člověk si představuje katedrálu na dně moře, ale budova je ve skutečnosti pohanská a moře je země nemravně se tlačící na její stěny, píše Elizabeth Bowen.
Vybavuju si dobu, kdy psi štěkali každou noc a měsíc byl pořád v úplňku, vzpomíná Joan Didion.
Pokud je teď Diana přítomná, je to v něčem, co plyne a je proměnlivé, co se rozrůstá a zase ubývá, co není možné opravit, změřit, kvůli čemu výročí zastarávají, píše Hilary Mantel. A právě proto možná není vůbec mrtvá: jenom vklouzla do tunelu u mostu Alma, aby se vynořila na podzim roku 1997, límec vyhrnutý, dlouhé nohy jako čepele prořezávající se deštěm.
Brian Dillon - Suppose a Sentence (New York Review Books, 2020)