Elektrická taxonomie paměti
Ráno po špatné noci člověk vždycky upadal do spánku, a když se probudil a domníval se, že je zas ráno, bylo odpoledne a zůstávalo odpoledne a nebralo konce, píše Rilke v Zápiscích Malta Lauridse Brigga. Její život nebral konce, píše Kate Zambreno o ženě, kterou během svých studií za peníze opečovávala, aniž by znala její jméno a aniž by věděla, co jí vlastně je. Potácela se po provaze temných pokojů, její dům připomínal prosluněný labyrint: zaprášená mýdlíčka ve tvaru srdcí na umyvadlech, rohy místností vystlané pavučinami, stěny kuchyně přikryté citrónovou tapetou.
Elektrická taxonomie paměti: moje matka má na sobě oranžové plavky, píše Kate Zambreno, a společně s mladou dívkou pohřbívají do písku muže. Přitisknu k lesklé fotografii ucho, žádný zvuk se ale neozve.
Moje matka, opřená o auto, obloha se odráží v jeho oknech. Moje matka a po jejím boku dítě, vypadají klidně. Otevři břicho a vezmi mě zpátky.
Kéž bych mohla psát, jako když člověk nese dřevo na podpal, píše Clarice Lispector. Kéž bych mohla psát, jako když člověk hladí dítě po vlasech nebo se toulá krajinou.
Jít na procházku, zalít květiny, nakoupit, duhový ručník kolem krku.
Kéž bych mohla místo vlastních vět přetvořit věty zvířat a vydávat je za vlastní: křik ptáků, zahrada je jako jejich náměstí, střecha domu dálnice, zápraží kruhový objezd. Nejsem červenka, jsem salašník, nejpomalejší pták.
Kéž by mohla kniha být nekonečně dlouhá, píše Sofia Samatar. Nejlepší kniha: taková, která je stejně dlouhá jako život. Místo manifestu kouzelné zaklínadlo. Popraskaný led v lese. Nejlepší kniha: musí vždy začínat z ničeho? Ta nejlepší věta z celého dne nakonec může být ta první. Kopie noci, krabice světla.
Psát dopis je jako setkat se s duchem, píše Kafka. Nejde ale jen o ducha adresáta: setkáváte se i s duchem sebe sama, který se během psaní tajně vyvíjí uvnitř dopisu. Když píšu nebo mluvím, musím si představovat, že mě u toho někdo drží za ruku, píše Clarice Lispector.
Jablka jsou obrazy psaní: kéž bych mohla umřít jako axolotl popíjející čas ve své skleněné kleci, píše Alejandra Pizarnik. Za každou artikulací jazyka je neartikulovaný křik. Představte si: jeden den bez rána, odpoledne a večera. Dokonce ani světlo se nemění, píše Kafka.
Malíři a spisovatelé vidí, že je vidím, píše A.V. Marraccini. Potrhaný kritický pohled v měkkém mase pupenu stromu. Nemusíme překračovat tři řeky, abychom se dostali do království mrtvých. Jediné, co jsme chtěli, bylo se narodit. Jsem uvnitř ryby a ty taky: hoří tu elektrické světlo, slyším tu komorní hudbu. Je složená z geometrických úseček protínajících se ve vzduchu.
Každý text potřebuje základní kámen, ale musí to být opravdu kámen. Přiřazená textuální hornina. V každém textu tak musí být předem definováno, v kterém slunečním znamení vzniká, co je jeho kámen, z jakého je materiálu a proč existuje právě teď.
Každému textu náleží tekutina, sladká, hořká, nebo mořská. Okřídlený anděl bez hlavy na provazech, vlastní druh minerálu, kosmický nerost, televizní zrnění, nádoba přetékající papírem, stroj na výrobu papíru, papír na výrobu figuríny, která následně figurínu roztříští.
Když dítě poprvé uchopí do ruky křídu, myslí si, že jeho dlaně budou modré už navždy.
Kate Zambreno - Book of Mutter (2017)
Sofia Samatar - Opacities (2024)
Clarice Lispector - Too Much of Life (2022)
A.V. Marraccini - We The Parasites (2023)
Cover: Amy Bennett - Flashes (2023)